Možná to nevíte, ale dneska slavím výročí svého zlomeného nosu. Každej pořádnej chlap prostě musí mít zlomenej nos z památné bitky, kdy proti němu stála celá hospoda, zatímco on chránil čest neznámé krasavice. Stoly létají vzduchem, místní štamgasti uzemňuji dobře mířenými údery do zapadlých koutů. Když najednou slizký vrchní vezme půlitr, napřáhne vší silou a... hodí mi ho do xichtu. Spadnu na zem se zlomeným nosem a všichni se na mě vrhnou, zmlátí mě do bezvědomí, pochčijou, opatlají chemoprenem, vytříkají mi baťoh silikonem, hodí mě za daleko za hospodu a zavolají na mě záchranku.
Ne, bohužel...v té právé story dopadnu jako ještě větší ubožák...
Bylo to přesně před rokem, kdy jsem potřeboval brigádu ze dne na den a jediný co se mi namanulo byla práce v Tescu, na veledůležitém postu nočního doplňovače zboží. Fajn. Takže pracuju tam už asi měsíc a jakože dost hrozný. Práce sama o sobě celkem v pohodě, když je hlad schovám se někam za paletu a v klídku se najím, když rozbiju flašku s chlastem zakopu to pod regál a usuším kartónem, když nestíhám svedu to na toho chudáka co tam měl směnu předemnou. Čili dá se to. Ovšem lidi co tam pracují. Tohle už je i mimo slovní spojení banda píč.
Prvním problémem je jazyková bariéra. Ano, pracovat v Tescu na Andělovi jako noční doplňovač, znamená, že jako Čech tam tvoříte menšinu. Pomocný personál v Tescu totiž tvoří z podstatné části Ukrajinci, Rusáci, Azerbajdžánci a několika případech jsem si nebyl jistý původem ani pohlavím.
Ten večer jsem nejdřív pracoval v regálech se zvířecím žrádlem. Nemusím vám líčit jak to smrdí, když vám tam nějáká piča nechá v regálech jako překvápko rozsypaný psí granule a jednu vylitou kočičí konzervu značky Clever (rozuměj, čím levnější - tím větší smrad). Takže to tam rychle uklidím, odtahám tam ty pytle s granuloidním žrádlem pro přerostlý megadogy a jdu za šéfem směny, co mám jako dělat dál (ačkoliv jsem si klidně mohl lehnout na hromadu psích granulí a přemýšlet jakou vychcávku udělám na chudáka co tam bude pracovat zítra po mě).
Slovenský vedoucí Miro mě nemilosrdně posílá do spárů jedné bláznivé ukrajinské žvatlalky. Zprvu vůbec nechápu co po mě chce. Jen zaslechnu Ariel a už běžím do skladu pro paletu s tou čistící sračkou. Do skladu se jede kolem mrazících boxů a vedou tam dvě úzké chodbičky, takže každou chvíli tam narážím na další chudáky s narvanými paleťáky, snažíme se v té zkurvené uličce nazvájem vyhnout. Nakonec dodrncám do části kde jsou prášky a zjišťuji co jsem to za vymaštěného debila. Arielů se totiž dnes vyrábí asi na dva tucty druhů a velikostí. Takže musím zase zpátky. Paleťák tam samozřejmě nechat nemůžu. Nějaký dobrák by mi ho zase vyměnil za ten co má "trochu" zaseklá kolečka a vést na něm metrový náklad pracích prášků je trošku o piči (rozuměj, Tesko nemůže koupit novej paleťák, zaměstnanci se tam o to musejí přetahovat, aby byla v práci nějáká švanda...).
Jo, už se začínám potit. Hodná paní "nerozumímvámanislovo" mi ukáže co mám přesně dovézt a zas letím zpátky pro kytičkované Ariely jak ten kokot. Do cesty se mi samozřejmě pletou nakupující, protože je teprve půldvanácté a kdejaká piča si vzpomněla, že ještě musí stihnout ožrat nebo si ugrilovat ty nejedlé tesko špekáčky.
Další kokotiny co jsem musel dělat, jako zjištění, že v celé paletě byly jen dvě balení kytičkovaných Arielů, přeskočím, koneckonců tohle je celkem normální - palety připravují a balí totální píče, takže když opatrně otevřu paletu a vysypou se na mě desítky roztrhaných balení Jupíků, nemůžu se na nikoho zlobit. Tohle tam potká každého.
Jsou dvě ráno. Normální kouřová pauza, takže tam všichni svorně držíme huby. Krom dvou Slovenek, které tam hlasitě kdákají na celé kolo. Ale to je normální. Některý ženský prostě potichu mluvit neumí, natož držet hubu...to potká každého. Na poslední chvíli se tam přiřítí jediný dva lidé, se kterýma se tam normálně bavím bavím - Petr a Milan. Domlouváme se na jointa a lahváče po práci, aspoň nějaký relax po tom kolotoči pičovin co tu budu muset ještě udělat.
Je pět hodin ráno. Pořád hniju s tou čarodějnicí ze severního Ázerbajdžánu co mě komanduje jak malá hitlerovská děvka. Přichází na řadu toaletní papír. Začínám mít podezření, že si lidi začínají toaleťák kupovat místo chleba - jahodový, lesní plody, heřmánkový...mám dojem že tam byl snad i banánový, štípněte mě, jestli mi to připadne trochu divné. Naházím do regálů čtyři palety toaletního papíru s jahodovou příchutí (dneska došel jen jahodový a jednovrstvý a ten levnej se tam přece dávat nebude a nějak si tu prdel vytřít musíte, že jo).
Blíží se šestá hodina a všechno zboží v regálech se musí fejcovat (vyrovnávat pěkně do řady). Mojí milá kolegyňka rozlila nějakou čistící sračku, bohužel musímě počkat až se ta píča (uklízečka) se sluchátkama na hlavě uráčí přijít a utře to. Než k tomu dojde uklouznu, jak tam mezi regálama lítám jak postřelenej jelen a natrhnu si kalhoty v rokroku, takže super. Mám toho dneska už dost.
Konečně půlosmý. Jelikož je však úterý, měli bychom si jako zaměstnanci vyslechnout motivační řeč paní ředitelky tohodle namoklého cirkusu, která nám pak dá každému koblížek zdrama. Hmm nasrat. Jdu si dát cígo a kafe. A pak rychle sprcha. Smrdím jak prase co se posralo strachy před porážkou. Rychlá a krátká sprcha, protože teče jen hodně studená...ty kurvy! Se smrklýma koulema procházím kontrolou přes vrátnici a čekám na ty dva, abysme jsme hodili trochu do formy.
Jdeme do parčíku u kostela a už se balí joint. Ale ne normální jointík jak se obvykle pro tři lidi balí. Tohle je raketa na měsíc. Po těch patnácti prdech jsem totálně vypálenej. Ale pohoda. Žváníme o podlampovkách, dluzích v bance a o zkurveném komunismu, který vládne v Tesku. Po kouřové pauze však cítíme, že ještě nejsme tak docela ve formě. Mažeme pro lahváče, pro každýho tři a jde se nad Nový smíchov do parčíku. Balí se další joint, pije se pívo, kouří jedno cígo za druhým, sluníčko do nás praží o sto šest a mě se začíná slušně motat škeble. Takový ten stav, když jsem si dal třetího jointa v životě a tlak mi klesl na minimum. Zvedám se z lavičky a... jsem totálně v píči. Dělám dva malé kroky a přestávám ovládat tělo, najednou zavrávorám a pádám do prostřed cestičky v parku. Cítím dopad xichtu na prašnou cestu. A na chvíli nic. Černo. Pomalu otvírám oči. To byl ale divný sen. Na pár sekund si myslím, že ležím v posteli. Nechápu. Zvedám se země. Petr a Milan na mě čumí jako na retarda co utekl z vycházky a slintá kolem dokola. Cítím teplo na obličeji. Hmatám si pod nos. Krev, cítím jak to země leje a odkapává na zem. Hm aha, to nebyl sen. Nabil jsem si celej xicht o písečnou cestičku s kamínkama. Vytahuju si kamínek z nosu a nekoordivanými pohyby se snažím dostat do stínu, sluníčku mi očividně nedělá dobře. Opírám se o strom a snažím se dát dohromady. Petr i Milan mě následují a doporučují mi si lehnout. Do pěti minut se tlak srovná a je mi krásně. Až na drobnost. Mám celej opuchlej xicht. Horní ret mi natýká, stejně jako všechno co je nad ním, celej nos se podobá obrovské bramboře, že jeho horní část mi zasahuje až do očí. Trochu schízuju, že se kost v nosu posunula asi o pět centimetrů dolů, protože tam nahmatávám něco neobvykle tvrdého. Uprostřed nosu jsem si udělal třetí dírku. Přestávám vypadat jako člověk, jak postupně otýkám. Musím do nemocnice na sešití nosu a rentgen. Ti dva kokoti mě lanaří do hospody, abych jim dělal nejspíš šaška. Seru na to. Musím se jít hned omejt.
Jdu do teska na záchody. Všichni na mě čumí jak na kus hovna s nohama. Nejlepší je, že když si omývám ten svůj zmutovaný xicht, tak tam přijde paní uklízečka a umývá zrcadla. Nejradši bych ji zabil a rozsekal na kousíčky. Tupě na mě zírá a těch deset sekund mi připadlo jako posledních čtrnáct dní. Nejradši bych se zakopal a tuhle scénku ihned řadím do TOP10 nejhorších pocitů. Teď ještě doprava tramvají. Taky sranda. Nemám ani přiblbou kapucu nebo brejle. Jo, jen se podívejte na toho chudáka.
Jdu do nějaké nemocnice v blízkosti Karláku, u vrátnice mi děda soustrastně sdělí, kde najdu machra přes zdeformovaný nosy a jdu na ambulanci. Mám štěstí. Cestou potkávám doktora, kam zrovna jdu. Odcházel zrovna na oběd. Když mě viděl hned se mě ujal. Nejdřív prej, jestli z toho nebude nějáká soudní dohra..jo asi se zažaluju jaká jsem píča. Nakonec mi nos v pohodě sešijou, sice to svinsky bolí a nos opuchne ještě víc, ale prej to vypadá, že se zlomila jen malá kůstka. Ještě jdu na rentgen a na zubní. Na zubním mi musí sešít roztržený kus huby, jakoby ret z vnitřní strany. Paráda. Dostanu injekci a ret se mi nafoukne do neskutečných rozměrů. Netočí se tu nějáký horor? Mohl bych tam hrát zmutovanou žumpu. Jo, to byl zase den. Přijdu na koleje. A..a nemám klíče!!! Já nemám klíče!!! Je to možné?? Asi jak jsem spadl musel jsem je někde ztratit. Nejstrašnější na tom je, že na vrátnici mi žádné nedají, protože už jednou jsem klíče ztratil a mám rezervní. To se mi snad zdá. Zoufale volám svému japonskému sousedovi...nic.....asi má kurz češtiny. Píšu mu ještě zoufalejší sms ať přijede jak bude moct. A jedu zpátky do parčíku na Anděla. Ještě se tam na cestičce tetelí moje zaschlá krev...kurva to bylo moje! Hledám klíče jak kokot. Pět minut. Deset minut. Zoufalství nabírá rychle na obrátkách. Začínám v trávě vidět všude klíče. Po dvaceti minutách zjišťuju, že ty klíče mám vlastně u sebe, v takové malé kapsičce co bývá v té větší kapse u riflích, zpravidla si totiž klíče dávám do zadní kapsy, ale dneska jsem udělal vyjímku. Jo, já vím. Jsem totální dement.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat